Petr Horálek: Astronomie je klíč k pochopení věcí kolem nás a sebe sama

Petr Horálek s Alenou Zárybnickou ve studiu Českého rozhlasu (rozhlas.cz)

Petr Horálek. Našim čtenářům zajisté nikoliv neznámé jméno. Světově známý a uznávaný astrofotograf, lovec zatmění Slunce a Měsíce, šéfredaktor Astro.cz. Zpovídal ho Marek Biely a Petrovy odpovědi si můžete přečíst v tomto článku.

• Jsi známý v oborech astronomie a astrofotografie. Jak dlouho se těmto tématům věnuješ a jak ses k nim dostal?
  K astronomii jsem se dostal už jako malý kluk, když jsem o podzimních prázdninách roku 1997 trávil čas u babičky v Železných horách, v malebné vesničce Klokočov, a ona mi jednoho chladného večera ukázala na obloze Velký vůz. Zprvu mě vůbec nezaujal, ale ona mi ho posléze nakreslila na papír a pospojovala hvězdy do notoricky známého tvaru. Tak jsem se šel přesvědčit pod tu oblohu znovu a zarazila mne jiná věc – Velký vůz se od toho prvního pohledu pohnul. Do té doby jsem myslel, že hvězdy stojí stále na stejném místě a toto ve mně vyvolalo první velkou otázku. Pak následovaly knížky o astronomii, noci pod hvězdami s otočnou mapkou, první deníky, astronomický kroužek na pardubické hvězdárně, studium astrofyziky a po dlouhých 13 letech od toho momentu s Velkým vozem první regulérní zaměstnání v oboru – pozorování bolidů na Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově. No a tam, neboť šlo výhradně o noční práci, jsem se dostal velmi rychle k astrofotografii…
• Z astronomie se zajímáš především o sluneční a měsíční zatmění, za nimiž i cestuješ. Jaká zatmění tě nejvíce okouzlila a bylo to u nás nebo v cizině?
  Pro mě bezkonkurenčně nejkrásnějším zatměním bylo to na konci března 2006. Jelo se do Turecka, na malebnou pláž u vesničky Çıralı, plnou bělavých oblázků u tyrkysově modrého moře. V noci před zatměním u toho moře zářila spousta hvězd a já jsem se poprvé octnul v takovém tom pověstném ráji, kde za šumu vln člověk pod palmami kouká do hvězdnaté oblohy. Další den ráno bylo naprosto čistě jasno a to vydrželo ještě dlouho po vytouženém úkazu. Uviděl jsem poprvé východ Slunce za mořským horizontem, pestrá krajina od moře na jedné straně, přes citrusovníky až po vrchol vysoké hory Olympos na straně druhé dávala zážitku obří punc jedinečnosti a rovněž noční zážitek světélkujících řas ve vlnách moře byl zcela první svého druhu. Prostě všechno bylo poprvé a v plné kvalitě. No a zatmění samotné, velmi dlouhé a s úchvatnou korónou přesahující několikanásobně průměr temného měsíčního disku, se mi vrylo do paměti jako žádné jiné. Všechny ty emoce, změny barev, chování zvěře, napětí i úžas, kónus ticha… Celý den bych nejradši zopakoval od začátku, probuzení do dne zatmění, až do smutného odjezdu zase zpátky do Česka.No a z měsíčních bych mohl vytáhnout hlavně to 28. září 2015, které bylo vidět i v Česku. Já jsem si ho ale vychutnával z pohodlí lehátka v poušti Namib, uprostřed (skoro) prázdnoty, nad kterou se zrudlý úplněk vyjímal jako nezvyklý kus nebeského pomeranče, obklopený bezpočtem hvězd světelným znečištěním nepostižené západní Namibie. Po celou dobu bylo dokonale jasno a člověk se mohl i přes mizivou výhrůžku přírody, že se nedaleko mohou nacházet nebezpečná zvířátka, užít celou podívanou bez nejmenšího stresu.
• Pracoval jsi na observatoři v Ondřejově a taky na úpické hvězdárně. Co ti tyto zkušenosti daly a jak na tyto roky vzpomínáš?
  Na observatoři v Ondřejově jsem zjistil, že se mám ještě mnohému co učit. Tamní pracovníci, akademicky vzdělaní vědci, jsou svými znalostmi a schopnostmi obdivuhodně daleko před většinou zájemců o astronomii a člověk si znovu připadal jako na škole. Na druhou stranu právě na ondřejovské observatoři jsem se poprvé bezprostředně setkal s digitální fotografickou technikou a během nočních šicht jsem se sám focení začal věnovat. Nejprve jako nadšený filmař jsem s velkými ambicemi tvořil noční časosběry, které ale nakonec nikdy nevedly k významným filmovým počinům, nicméně ovlivněn myšlením a nadšením prof. Druckmüllera z VUT v Brně jsem ta data začal zkoušet zpracovávat i do fotografií. Matematické metody, které mi Miloš Druckmüller vesměs mailovou cestou postupně odhaloval, mě přesvědčily, že žádná digitální fotka nemusí přijít vniveč, a správnými metodami mohou vznikat skutečně pěkné portréty hvězdného nebe a vzácných nebeských úkazů. Na hvězdárně v Úpici jsem už pak jen svůj fotografický koníček rozvíjel – tamní hvězdárna mi díky dobrosrdečnému řediteli Marcelu Bělíkovi dala hlavně volnost se tomuto naplno věnovat.
• Kromě fotografování a pozorování zatmění se věnuješ i noční obloze jako takové. Které další objekty rád pozoruješ? Okouzlila tě v minulosti třeba nějaká kometa? Vracíš se rád k některému ze známých či méně známých deep­‑sky objektů?
  Já mám nesmírně rád Mléčnou dráhu a zejména pak struktury v ní v oblasti mezi Štírem a Jižním křížem. To je podle mého mínění vůbec nejkrásnější úsek Mléčné dráhy, žel v Česku naprosto nepozorovatelný, neboť patří ke skvostům oblohy jižní zemské polokoule. V tomto úseku si člověk může přejíždět očima či malým dalekohledem a připadá si jako malé dítě, znovu poznávající úplně neznámá místa nočního nebe. Samozřejmě pocházíte­‑li z Evropy. Na pořádnou kometu pořád netrpělivě čekám, ostatně kvůli tomu jsem si před mnoha lety nechal vyrobit od Jiřího Drbohlava 0,35m skládacího Dobsona. A bohužel pořád nic. A tak mezi vzpomínkami leží spíše méně výrazné, ale i tak těžko zapomenutelné vlasatice. Asi největší vzpomínky mám na kometu 153P/Ikeya­‑Zhang, která zazářila na jarní obloze roku 2002. Nebyla to žádná kometa století, ale měla ty typické rysy vlasatice – jasnou hlavu a poměrně dlouhý prachový i iontový ohon, který byl patrný hlavně při pohledu vysoko v horách. Každý den jsem tehdy kometu kreslil do svého deníku a každý den jsem se nemohl dočkat, až se zase setmí a já se pokochám v malém dalekohledu jejím postupně se stáčejícím ohonem. Když pak zmizela, ukázalo se na nebi ještě pár dalších – C/2001 Q4 NEAT, 17P Holmes, 73P Schwassmann­‑Wachmann s jejími aktivními segmenty (v jednom případě jsem byl dokonce jediným českým svědkem výrazného outburstu kvůli nepřízni počasí), ale Ikeya­‑Zhang zkrátka byla ta první opravdu výrazná (i když ne první v mém životě).
• S jakým vybavením pořizuješ své parádní astronomické fotografie?
  Mám modifikovaný Canon 6D a k tomu sadu světelných objektivů, zejména od značky Samyang, ale upřednostňuji spíš poctivá starší „skla“ od své doby věhlasných značek Pentacon, Takumar, Meopta… Výhodou je, že byla opravdu vyráběna prakticky na koleně a mají úžasné optické vlastnosti. A hlavně jsou levné, protože na běžné focení už je nikdo nechce. No a vše fotím ze stativu…
• Jaká bude podle tebe tvá budoucnost v oborech, jimž se věnuješ?
  
  

  Nejnovější kniha Petra Horálka

  U nás v Česku nyní vládne v tomto ohledu velká nevzdělanost, široká veřejnost tedy počiny v krajinářské astrofotografii moc nechápe a dokonce takovou tvorbu odsuzuje jako fotomontáž. Není se ale čemu divit – většina lidí se na oblohu nikdy pořádně nepodívá kvůli přemíře škodlivého světelného znečištění, a když se náhle objeví obrázek krásné Mléčné dráhy z oblastí, které jsou jim známé, budou tvrdit, že tam přeci nic takového není vidět. Samozřejmě do určité míry, neboť lidské oči (a hlavně ty zhýčkané městským osvětlením) nejsou na noc moc adaptované a pochopitelně foťák je citlivý i na barvy mlhovin i hvězd, což oko úplně není. Tento směr fotografie se tedy bere s nedůvěrou, ačkoliv je to paradoxně ten nejserióznější typ focení, vycházející ze znalosti astrofyziky (co vesmír obsahuje a jak dané objekty září), matematiky (vhodné postupy při zpracování digitálních dat, korektní potlační šumu), výpočetní techniky (jaké procesy jak zatíží počítač, efektivní práce s daty) a samozřejmě digitální fotografie jako takové. Naštěstí jinde ve světě je tento typ fotografie už velmi uznávaný a vyuřívaný – ve vědecko­‑populárních knihách a časopisech, planetáriích, velké astronomické instituce je přímo žádají (Evropská jižní observatoř).
  Na druhou stranu je ale zajímavé sledovat, že Česko – ač z tohoto hlediska finančně nedoceněné na státní úrovni – je stát s největší hustotou hvězdáren a nadšených i profesionálních astronomů, kteří se věnují buď popularizace astronomie, nebo fotografii anebo vědě jako takové. A ne zřídka se to prolíná. Čili zájem a ochota je obří, nadšení překypující, jen oproti ostatním státům se v Česku astronomie stále bere jako taková ta zajímavost, hobby, pro mnohé spíš něco mimo chápání, dokonce s minimem záběru v učivu na základních a středních školách, což je hrozná škoda a zároveň vážný nedostatek v české vzdělanosti, porovnám­‑li to se vzděláním lidí např. v sousedním Německu, Rakousku či ve Francii. Astronomie je přitom základ a klíč k pochopení věcí kolem nás a sebe sama. V Česku jsou ale lidé po revoluci ještě stále roztěkaní mnohými možnostmi, které předtím nebyly, a tak se všeobecné vzdělání velmi upozadilo. Úplně černě to ale nevidím, neboť další generace už tak roztěkané nejsou a opravdu se jejich zájem o témata astronomie, astrofyziky či kosmologie zvedá. Věřím proto, že se v budoucnu zásluhou těchto lidí vzdělanost národa v budoucích dekádách let zase pomalu vyrovná našim sousedům a astronomie si najde rovnocenné místo vedle dalších odvětví, která neodmyslitelně patří do všeobecného vzdělání.

• Jsi šéfredaktorem webu České astronomické společnosti, Astro.cz. Mohl bys čtenářům blíže popsat, co tato práce obnáší?
  Je to obří zodpovědnost, velké množství malých věcí, které vedou k plynulému chodu serveru. Konkrétně starost o články, úpravy vedoucí k jejich formální jednotnosti, výběr zajímavých témat a správné načasování k jejich vydání, prezentace akcí a činností České astronomické společnosti a nemálo také interaktivita se čtenáři a fotografy, kteří se o své zážitky dělí právě prostřednictvím serveru Astro.cz. Velký dík ovšem v tomto ohledu patří dalším členům redakce, zejména Martinu Gembecovi z Klubu astronomů Liberecka, který každý týden (!) připravuje informace o dění na obloze, v astronomii a kosmonautice a ještě zvládá při svém vypětí v jeho zaměstnání připravovat zajímavé články k aktuálním tématům. Ostatně i spolupráci s mnoha autory obnáší práce na Astro.cz.

• Co bys vzkázal začínajícím astronomům, astrofotografům či redaktorům zabývajícím se těmito tématy?
  Hlavně ať neztrácejí chuť a nadšení, ať se nebojí a jdou za svým a hlavně ať jdou do hloubky a dělají věci pořádně, neboť právě tím budou inspirovat ostatní v této uspěchané době. Lidé jsou totiž stále bombardováni hlavně povrchními podněty a astronomie si tento přístup nezaslouží…

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho zábavy a dobrodružství pod temnou oblohou.