Seminář ExoSpace.cz 2016 a další aktivity

Dne 25. října 2016 se konal odložený seminář naší redakce. Po něm následoval týden plný aktivit různého druhu, které jsme prožili. S průběhem semináře i s tím, co po něm následovalo, vás seznámíme v této reportáži.

Seminář proběhl zásluhou vyučující fyziky Lenky Bergerové v gymnáziu Nad Kavalírkou. Paní profesorce, která seminář pomohla uspořádat, za to patří velký dík. Publikum sestávalo ze studentů školy. Tradičně byl semimář zaměřen na klíčové oblasti, kterými se věnujeme, tedy astronomii, kosmonautiku a svobodný software. Tento již v pořadí třetí seminář se však v lecčem od předchozích odlišoval.

Rekordní délka i účast

Seminář ExoSpace.cz měl délku naprosto neskutečnou; téměř čtyři hodiny. První trval dvě vyučovací hodiny, druhý tři celé hodiny, tento měl původně trvat tři a půl hodiny, ale poté se ještě trochu protáhl. Překvapivě však studenty neudolal a naopak musel být „násilím“ ukončen, aby se studenti vůbec mohli najíst a nezavřela jim školní jídelna. Skutečně, v takový zájem doufal málokdo.

Přítomno bylo asi 60 studentů školy. I to je rekord v naší historii. Itinerář semináře byl následující:

• Petr Valach: Úvod, představení
• Marek Biely: Komety – Poslové z nebes
• Petr Valach: Objev století 2013 – Gravitační vlny detekovány
• Významné kosmické mise dneška: JUNO, New Horizons, DAWN a ti druzí
  Petr Plicka: OSIRIS-REx na cestě k planetce 101955 Bennu
  Petr Valach: Pluto pohledem sondy New Horizons
  Petr Plicka: JUNO na návštěvě u Krále planet
  Marek Biely: Na kometě – Mise sondy Rosetta u komety 67P
  Diskuse
• Svobodný software v praxi
  Petr Valach: Co je (a co není) svobodný software
  Antonín Judytka: Raspberry Pi jako univerzální pomocník
  Marek Biely, Antonín Judytka, Petr Plicka, Petr Valach: Praktická ukázka svobodných programů
  Využití a perspektivy svobodného a open-source softwaru (panelová diskuse).

Je s podivem, že se tento program podařilo téměř beze zbytku naplnit.

A jak to tedy bylo…

Tonda Judytka a Petr Plicka na nádraží

Seminář se konal v Praze, ale nikdo kromě mě v Praze nebydlí. V pondělí večer proto dorazil nejprve Toník, který ale využil volné chvíle a navštívil svou kamarádku. Asi hodinu po něm přijel Petr. S oběma jsem se přesunul ke mně domů a ubytoval je. Jen o několik minut později jsem musel na nádraží znovu, pro Marka. Tento postup jsme zvolili v důsledku časové tísně – bylo již celkem dost hodin, a kluci tak mohli dokončovat své prezentace, zatímco já budu na cestách. Marek své prezentace již měl dokončené, tam problém tedy nebyl. Poté, co se ubytoval i on, jsem se vrhl na kontrolu všech prezentací, dodělával svou a spolu s Petrem jsme předělávali jeho. Byl to opravdu velký spěch a nutno říci, že jsme nestihli všechno, co jsme chtěli. Týkalo se to především témat jako New Horizons a ExoMars, načež jsme se ale rozhodli, že necháme věcem volný průchod a vyřešíme je až na místě. Spát jsme šli asi v jednu ráno.

Budíček na nás čekal kolem sedmé. Museli jsme se urychleně připravit a vyrazit. Na místo jsme dorazili včas, ale nastal velký problém najít školu. Nakonec jsme ale s pomocí navigace (mapu jsem nechal doma) dorazili, sice půl hodiny před zahájením, ale půl hodiny po plánu. Spěšně jsme vše připravili a mohlo se začít.

Seminář probíhal celkem dobře. Přednášející se střídali, obecenstvo reagovalo. Jediný problém byl na naší straně, protože jsem rozhodl, že se pojede z mého počítače, na který jsem zvyklý a vím, co od něj čekat, a hlavně jsem měl nainstalováno vše potřebné. Bohužel zklamal výkonově, a tak jsme nasadili Toníkovu zálohu v podobě jeho supermašiny, která však neobsahovala vše to, co jsme potřebovali. A tak jsme bojovali. Přitom by stačilo vzít Markův počítač, který obsahoval vše potřebné a je rychlý a dokonce byl na place, ale nějak nás to nenapadlo. Byla to nedůsledná příprava a propříště to vylepšíme.

Krátce po zahájení semináře se dostavil Lukáš Jelínek, šéfredaktor LinuxEXPRES a OpenOffice.cz a zároveň majitel LinuxMarketu. Petrovi a Toníkovi přinesl potištěná trika s logem ExoSpace a linuxové nálepky pro nás všechny. Jeho přítomnost nás velmi potěšila, zejména pak jeho vystoupení ohledně svobodného softwaru, které v druhé části semináře měl. Rovněž skvěle odpovídal na šťouravé dotazy ohledně bezpečnosti Linuxu a vůbec svobodného softwaru.

Program byl tedy nakonec následující:

• Petr Valach: Úvod, představení
• Marek Biely: Komety – Poslové z nebes
• Petr Valach: Objev století 2013 – Gravitační vlny detekovány
• Významné kosmické mise dneška: JUNO, New Horizons, DAWN a ti druzí
  Petr Plicka: OSIRIS-REx na cestě k planetce 101955 Bennu
  Marek Biely: Na kometě – Mise sondy Rosetta u komety 67P
  Petr Plicka: JUNO na návštěvě u Krále planet
  Petr Valach: Připomenutí Hubbleova dalekohledu
• Svobodný software v praxi
  Lukáš Jelínek: Co je (a co není) svobodný software
  Antonín Judytka: Raspberry Pi jako univerzální pomocník
  Marek Biely: Skychart
  Lukáš Jelínek, Petr Valach: Využití a perspektivy svobodného a open-source softwaru (+ diskuse).

Seminář jsme si doslova užívali. Mě osobně baví pořádání takových akcí, ale myslím, že si na své přišli i ostatní. Pro Toníka a Petra to byla první podobná zkušenost v životě, Marek už jeden seminář s námi absolvoval loni. Zvláště Petr, třebaže nejmladší, velmi překvapil. Na to, že šlo o jeho první vystoupení před takovým davem, zvládl přednášky skvěle. Toník se musel potýkat se zapomenutým převodníkem na VGA – původně měla jeho prezentace o Raspberry Pi běžet na Raspberry Pi. Při té příležitosti chtěl i představit prostředí Raspbianu. Takže musel improvizovat. I to je zkušenost propříště, a myslím, že nakonec se s tím Tonda celkem vypořádal.

Po semináři jsme zašli na oběd, sponzorovaný školou 🙂 , za což velmi děkujeme. Toho jsme využili, abychom si s paní profesorkou příjemně popovídali. Doufáme, že jsme tak našli spojence, a že tato akce nebyla na této škole poslední. Nemohli jsme si představit lepší prostředí, a veškeré vady a nedostatky byly naší vinou. I tak si myslím, že seminář v rámci možností proběhl docela dobře a příště vyjde ještě líp.

Rozloučili jsme se s Lukášem, uklidili jsme aulu a poté se rozloučili i s profesorkou Bergerovou. Bylo po semináři, ale den zdaleka neskončil.

O jednoho méně

Toník už dva dny předem avizoval, že hned po semináři odjede zpátky do Chebu kvůli nemocné babičce. I když jsme se snažili mu to rozmluvit, nepodařilo se. Mrzelo nás to, ale proti jeho rozhodnutí se nedalo protestovat. Doprovodili jsme Toníka na nádraží, kde si kluci zároveň koupili jízdenky pro sobotní odjezd, a rozloučili se s ním.

Jelikož se předpokládalo, že další dny budeme dělat další akce (které jsme už měli domluvené) včetně nějaké té výpravy, strávili jsme zbytek dne povídáním doma a hlavně výukou základů fotografování. Krom toho jsme analyzovali seminář a bavili se přebrepty. Připravovali jsme si sílu na další den.

K-116 a okolí

Následující den byla středa, a ten den jsme jako jediný měli volný. Dopředu jsme naplánovali výpravu do Prokopského údolí. Jednak je blízko, jednak se v něm dají vidět četné zajímavosti.

Vydali jsme se klasickou cestou kolem jezírka, kde jsme udělali řadu fotek, pak prošli štolou pod svatým Prokopem, kolem vojenské oblasti K-116, bývalého koupaliště, Červeného lomu až k Požárům. Štolu jsme jen v rychlosti vyfotili, to samé i rozvaliny v okolí, dílo zkázy airsofťáků, kteří z obyvatelných domů během několika let udělali naprosté ruiny a hromady cihel. Druhý lom na Požárech nás překvapil odvodňovacím systémem (kterého jsem si dosud nevšiml) v jedné ze štol. Rychle se smrákalo, v poslední štole jsme strávili jen asi 10 minut, vylezli ven a byla skoro úplná tma. Naštěstí jsme s tím samozřejmě počítali (ve štolách není vidět na krok) a měli s sebou svítilny. Šli jsme se ještě podívat na vyhlídku na samotný lom, ale už jsme přišli příliš pozdě a nebylo nic vidět. Domů jsme dorazili někdy v devět večer, takže notně pozdě. To však nevadí, protože třebaže tu a tam lze v Praze, hlavně v centru, narazit na různé výlupky, je v Praze v noci celkem klid. Představy o noční Praze coby rejdišti kriminálních živlů jsou mylné.

„… a takhle tam žijou“

Anabázi z předchozího dne jsme si mohli dovolit, protože na další den, čtvrtek, byla naplánovaná schůzka s naším čestným členem, Láďou Lahodou. Ten slíbil, že si zase připraví nějaké vyprávění. Dopoledne jsme ještě věnovali redakčním věcem a psaní článků. K Lacovi jsme dorazili asi v půl třetí. Netrvalo dlouho a – spustil. Laco je hodně výřečný. Posledně, když jsme byli na návštěvě s Toníkem, dokázal vyprávět přes sedm hodin v kuse. Tentokrát to bylo pouze šest 🙂 . Začal nejprve tím, že probral různé možnosti filmování v podzemí, ukazoval techniku včetně drahých kamer, které používá. Poté se věnoval Švýcarsku, jehož podzemí i nadzemí v posledních letech zkoumá, a je spoluatorem vynikajícího dokumentárního filmu o švýcarském vojenském podzemí. Často určitý blok svého vyprávění končí větou „a takhle tam žijou“, což bylo naprosto komické (černý humor), když tak mluvil o podzemí pod Letnou. To ukončil skenem dobového tisku, ve kterém byla fotka jakéhosi bezdomovce, živořícího v těchto místech, na nějž spadl kámen; byl to dost ošklivý pohled. Oblíbená Lacova věta, která poté zazněla, se stala sloganem společného prázdninového setkání, spolu s dalšími, které v jeho průběhu zazněly:

• Já jsem starší ročník, i když to na mně není moc vidět. (Lukáš na semináři.)
• Raspberry Pi je počítač pro kutily, který slouží… hlavně kutilům, a jeho nevýhody jsou, že se přehřívá… (Toník na semináři.)
• Co chci ukázat, je tato úžasná vyfikundace. (To jsem opravdu řekl na semináři.)
• Předávám slovo Marečkovi. (Petr)

Každopádně – Lacovo povídání kluky parádně nastartovalo. Vlastně už potřetí. Některým se do semináře původně moc nechtělo, ale pak byli nadšení. Z návštěvy Prokopáku si taky nedělali iluze, aby pak byli rovněž nadšení. V tomto případě to bylo třetí překvapení. O Lacovi samozřejmě věděli z minula a z mého vyprávění, ale že je jeho povídání zaujme až tak moc, to nečekali.

Nadšení hlavně Petra bylo tak veliké, že jsme se museli ještě ten večer – už bez Ládi – jít podívat do vítkovského tunelu, na obyčejné zavřené dveře, za kterými se nachází bájný ruský „reaktor“ – ve skutečnosti mikrotron. Snad se někdy podíváme i dovnitř.

Dalším překvapením pak byla páteční návštěva zámku Radim. Ale o této akci pohovoří Marek.

„Máme teď klíčový problém. Nemůžu najít klíče.“

V pátek jsme se zúčastnili zajímavé akce na zámku Radim, nacházejícím se asi 50 km na východ až severovýchod od Prahy, kde jsme byli ubytováni. Zámek vlastní pan Opatrný, u kterého Petr bydlí.

Před samotnou cestou jsme zajeli k panu Opatrnému do druhého domu pro auto a věci na odvoz do zámku. A zde padla další památečná věta, tentokrát od pana Opatrného: Máme teď klíčový problém. Nemůžu najít klíče.

Zajeli jsme ještě do Běchovic, kde jsme si natrhali úžasné hrozny.

Na zámku jsme si vyzkoušeli několikahodinovou manuální šichtu ve stylu dělníka – míchali jsme maltu, nosili cement, vozili písek a kamení a stavěli zeď. Byla to zajímavá zkušenost, já osobně jsem něco podobného ještě nezažil, manuální práce není mou zrovna obvyklou činností.

Zprovozňovali jsme i kamerový systém na zámku, i když zde nám chyběl Tonda, pod jehož vedením by nám práce netrvala tak dlouho.

Za odměnu jsme dostali klíče od zámku a mohli jsme se tak podívat na jeho prostory. Dostali jsme se na půdu (až do věže, kde jsme odzvonili tři čtvrtě na pět), do podzemí a v mém konkrétním případě na moment taky do vězení. Prošli jsme si i zámecké pokoje.

Na zámku jsme strávili celý den. Přijeli jsme tam před desátou hodinou dopolední (autem), odjížděli jsme zhruba v 18:30 (vlakem). Večer jsme se pak ještě věnovali redakční činnosti.

„Chutnalo vám?“ „MŇAU!“

Posledním společným dnem byla sobota. Měli jsme pro sebe jen poledne, které jsme věnovali drobnými úpravami Markova počítače a Péťovi jsem ukazoval, jak si nainstaluje Linux.

Rozhodli jsme se zajít na oběd do nějaké hospůdky. Nakonec zvítězila nedaleká pizzerie. Každý jsme si dal ohromný koláč pizzy. Moc nám chutnalo, a tak jeden z nás (jméno radši neprozradím – ale já to nebyl 😀 ) navrhl, že servírce poté, co se zeptá, zda nám chutnalo, všichni sborově odpovíme MŇAU! Tuto možnost jsme zvažovali, ale nakonec zvítězil rozum a fakt, že sem chceme ještě někdy zajít 😀 .

Pak už se čas zrychlil. Přijeli jsme na nádraží, našli vlak, rozloučili se… A skončila tak nejlepší a nejpohodovější akce, jakou jsme v redakci kdy zažili.