Zpříjemnění večera? Proč ne..

Země a Měsíc
tapety-wallpaper.cz

Mel Budington se nevrle rýpal v porci ovesných vloček s kondenzovaným mlékem, jeho snídani. Rozhodně mu to nechutnalo, ale vám by vločky nebo cokoli jiného také nechutnaly, kdybyste je měli každý den třikrát po dobu dvou let.

Mel byl totiž úplně sám na obrovské vesmírné lodi převážející jídlo pro osadníky na Marsu. Jelikož však loď poškodil meteorit a Mel zaspal evakuaci, plavil se vesmírem na neovladatelné lodi a jedl, jak už jsem říkal, třikrát denně ovesné vločky s cukrem, kakaem nebo jen samotné.

Mel zčistajasna zařval a hodil misku s vločkami na stěnu. Miska však prorazila tenkou stěnu antigravitačního modulu a rozprskla se i se svým obsahem na stěnu u reaktoru. Vločky s mlékem se vznesly z misky a začaly ve stavu beztíže líně plout vzduchem. Mel se na ně podíval. To jsem si teda zase nadělal nepořádek, pomyslel si.

Loď by normálně poháněl atomový reaktor, ale palivo už dávno došlo, a tak lodi dodávaly elektrickou energii jen solární panely umístěné na povrchu. Někde na lodi by sice měl být ještě jeden spustitelný reaktor, ale Mel si nemohl vzpomenout, kde se nachází, stejně jako si nemohl vzpomenout, kde se nachází centrální sklad jídla pro posádku. Nicméně už nemohl vydržet ani pohled na ovesné vločky, a tak vypustil všechny tři zbývající kontejnery s vločkami do vesmíru. „Radši chcípnu hlady, než ještě jednou v životě polknout byť jen lžící ovesných vloček,“ zavrčel přitom.Uzavřel nákladový prostor, oblékl poslední skafandr na lodi a vydal se do temných hlubin patra C hledat jídlo.

Když se výtah zastavil v patře C, vydal se Mel chodbou označenou jako 23-5B.

Nebyl tu totiž poprvé – už po prvním týdnu se sem vydal ve snaze nalézt něco jiného než ovesné vločky. Chodba 23-5B vedla hluboko do nitra lodi, až najednou končila u uzavřených a uzamknutých dveří. Mel přistoupil ke dveřím a aktivoval elektronický zámek, což mělo dveře otevřít. Ale místo toho, aby se otevřely, se na dveřích rozsvítilo varování, že byla porušena vzduchotěsnost lodi. Mel si povzdechl. Toto hlášení ho zastavilo pokaždé, když se pokoušel nějaké dveře otevřít. Naštěstí většinou stačilo zkratovat elektronický ovládací mechanismus dveří. Mel tedy uchopil kus ocelové tyče, kterou vždy nosil u sebe, a silně uhodil do displeje dveří. Ten naposledy zablikal a zhasl. Pak už šly dveře bez problémů otevřít. Mel vykročil do prostoru za dveřmi – a hned byl zase zpět a pevně se držel. Pár centimetrů za dveřmi se totiž černala obrovská díra napříč útrobami lodi. Očividně pozůstatek po meteoritu. Mel už chtěl vzdát toto marné hledání, když zahlédl něco, co do této údržbářské části lodi nějak nepatřilo – jasně žlutý kvádr, zaklíněný v nějakém menším otvoru. Opatrně vytáhl předmět z jeho místa, aby zjistil, že se dívá na krabici sucharů. Nadšeně donesl tento poklad za dveře, které pak pečlivě uzavřel. „Jako malé dítě jsem vás sice nenáviděl, ale teď vás miluju,“ pronesl Mel, který začínal trpět samomluvou, směrem k sucharům. Nastoupil do výtahu a zmáčkl tlačítko ‚nahoru‘. Výtah se rozjel, avšak po chviličce sebou cukl a zastavil se. Na kontrolním panelu výtahu se rozsvítila červená dioda signalizující nedostatek energie. Mel přesně věděl, co se stalo: solární panely, které původně sloužily jen k vytápění koupelny, neměly dostatečný výkon, aby zajistily dostatek energie alespoň pro základní funkce lodi. Doteď vše fungovalo, ale právě se zapnul časový spínač, který zapnul filtr v Melově akváriu s rybičkami. Mel se podíval na hodinky. Filtr poběží ještě tři hodiny a až potom bude dostatek energie i pro výtah.

Mel se posadil se do rohu výtahu. Bloumal očima okolo a hledal nějaký zdroj povyražení. Nic nenacházel, až najednou uviděl nenápadná dvířka na zdi. Ta se zpočátku nechtěla otevřít, ale pár úderů ocelovou tyčí jim domluvilo. Mel se skrčil, aby se vešel do stísněného prostoru, a po pár metrech zahnuté chodby se ocitl v potemnělé místnosti, ve které svítila jen malá plazmová obrazovka.

Zamířil přímo k obrazovce. Bylo na ní napsáno: „POŠKOZENÍ LODI VYHODNOCENO JAKO MÍRNÉ. ZAPNOUT REAKTOR? ANO/NE…“ Dlouho se nerozmýšlel, nahmatal klávesnici a napsal „ANO.“ Obrazovka promptně odpověděla „ZAPÍNÁM“, načež se po celé místnosti postupně rozsvítila světla a na obrazovce se začala vypisovat statistika poškození lodi, pro Mela nezajímavá. Daleko zajímavější byla jiná obrazovka, nadepsaná ‚Navigační panel‘. Po chvilce otálení, kdy prohlašovala „NAČÍTÁM NAVIGAČNÍ DATA A POZICE“, se na ní ukázala poloha lodi a blízké planety. Mel popošel blíže a zamžikal. Nemohl uvěřit vlastním očím – celou dobu, celá ta léta kroužil okolo své rodné planety Země. Zadal do počítače navigační souřadnice Země a dozvěděl se, že nejvhodnější doba pro přistání na Zemi nastane za dvacet minut. Rychle se rozběhl chodbou nazpět k výtahu. Nemohl sice řídit loď, ale poblíž reaktoru by měl být záchranný modul. Nejdříve však bylo nutné nastavit vše na lodi. Výtah odjel, jakmile se obnovila dodávka elektrické energie, ale Mel vylezl po žebříku. V obyvatelné části lodi nastavil automatické doplňování žrádla pro rybičky asi na dalších dvacet let, vypnul ledničku a všechna světla (až na to u rybiček). Pak napsal na podlahu křídou nápis „Byl jsem tu tři roky, Mel Budington“ a sešplhal s krabicí sucharů nazpět do místnosti s druhým reaktorem. Po chvilce hledání nalezl nouzový modul.

Mel nastavil automatické vypuštění na Zemi ve vhodnou dobu, zavřel poklop, připoutal se a pustil se do sucharů. Za pár minut se ozvalo krátké zasyčení a záchranný modul se vydal směrem k nejkrásnější planetě vesmíru, k Zemi. Po třech hodinách letu vstoupil modul do atmosféry a začal se ohřívat. Za půl hodiny se otevřely padáky a modul přistál na Zemi, poblíž nějakého velkoměsta. Brzy se otevřely dveře a Mel ucítil poprvé po dvanácti stech dnech ve vesmíru čerstvý, pozemský vzduch.

Po nezbytných byrokratických malichernostech a vyšetřeních se vypravil do banky, aby zjistil stav svého konta. K jeho nevíře na něm bylo přes milion dolarů. Mel totiž uzavřel velmi výhodné spoření, kam se převáděly všechny jeho výplaty i částka za jeho smrt. Díky vysokým úrokům tato částka rostla a rostla, až z ní byl Melův milion.  Po vyjasnění několika drobností (například že není mrtvý) si Mel vybral tři sta dolarů a zamířil do nejlepší restaurace ve městě.

Vešel a usadil se ke stolu. Přišel k němu číšník a Mel se zeptal, co je na výběr. Odpověď byla blesková: „Vločky, ovesné vločky nebo rýže.“ Brunátný Mel vyletěl  za židle. „Děláte si ze mě srandu? Já sem se právě vrátil z vesmíru, kde sem musel žrát ty hnusný vločky tři roky, chápete vůbec, co to je?“ Číšník se na Mela usmál a začal vysvětlovat: „Před dvěma lety se na světě pětinásobně přemnožilo obyvatelstvo. Aby se zvládla tato situace, nařídila OSN, aby se všechny farmy na světě zaměřily na výrobu vloček. Ty jsou, spolu s čínskou rýží, jediným zdrojem jídla na celé zemi. Ale nebojte se…“ Číšník nedořekl. Když Mel uslyšel tyto strašné zprávy, ranila ho mrtvice. Na místě bylo po něm.

„Škoda,“ pomyslel si číšník. „A to jsem mu zrovna chtěl říct, že už zítra bude na trhu hmota dokonale simulující jakékoli jídlo na světě – od kuřete až po květák.“