Karel Pacner: Nelze preferovat některou část kosmonautiky

Jeden z nejvýznamnějších českých „kosmických“ spisovatelů – Karel Pacner (wikipedia.org)

Ing. Karel Pacner je přední český publicista, který se již déle jak půl století věnuje psaní knížek a článků především o kosmonautice – i když poslední desetiletí je znám rovněž jako autor knih mapujících činnosti špionů. Jeho knížky jsou typické lidským, přívětivým přístupem, který ve čtenářích zanechá nesmazatelnou stopu. Knihy jako Kolumbové vesmíru a „… a velký skok pro lidstvo!“ se staly fenoménem. Na jeho kontě jsou rovněž i díla z oblasti sci-fi. Za normalizace, v roce 1974, prokázal odvahu, když se setkal (potajmu) s americkým astronautem Eugenem Cernanem při jeho návštěvě ondřejovské hvězdárny i jako objektivně píšící autor četných knih. Když do nich nahlédnete, dýchne na vás doba průkopnických kosmických letů, ovšem bez násilného politického zabarvení. I to vyžadovalo odvahu.

Redakce ExoSpace.cz má to štěstí, že může pana ing. Pacnera řadit mezi své spolupracovníky. Proto vám přinášíme s tímto nestorem kosmonautické literatury krátký rozhovor.

• Veřejnosti jste znám jako dlouholetý publicista z oblasti kosmonautiky. Kdy vaše novinářská dráha začala a týkala se hned kosmonautiky?
  Vydávali jsme skautský časopis Pochodeň – to byl začátek. Začal jsem psát do novin ještě na střední škole v Janovicích nad Úhlavou. Věděl jsem, že po těžkých operacích v 9 letech nemohu nic fyzického dělat. Když jsem nastoupil v létě 1959 do redakce Mladé fronty, bylo jediné místo psát o vědě. Potom mě zavolal šéfredaktor a řekl, abych se víc věnoval kosmonautice, protože má budoucnost. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem si to zamiloval.

• Jaké vztahy jste měl s tehdejšími dalšími popularizátory kosmonautiky, třeba s dr. Codrem? Panovala tehdy rivalita?
  S Milanem Codrem jsem nesoutěžil – on byl šéfredaktorem časopisu Zápisník, já v MF. Rozešli jsme se politicky – on se v roce 1969 stal normalizačním šéfredaktorem Květů. Od té doby jsme se nestýkali. Tonda Vítek, vynikající popularizátor kosmonautiky, se stal mým kamarádem a rádcem. Zrovna tak další kluci z klubu Space: Honza Kolář, Petr Jakeš, Petr Lála, Pavel Koubský atd.

• Jak jste se vypořádal s prokomunistickou propagandou, jíž jste byl nepochybně rovněž obětí? Dokázal jste své dílo od ní uchránit?
  Snažil jsem se psát objektivně, občas mi to soudruzi vytýkali. Hlavně jsem pro ně byl „Pacner, ten, co byl na startu prvních lidí na Měsíc v USA“ – to byl hřích.

Za normalizace prokázal ing. Pacner mnoho odvahy. Po revoluci již mohl volně dýchat. Zde na Ondřejově v roce 1994 spolu s J. Kroulíkem, E. Cernanem, J. Kolářem. Podobná fotografie vznikla o 20 let dříve na stejném místě a najdete ji např. v knize Tajný závod o Měsíc (technet.idnes.cz)

• Bylo obtížné psát knihy o tak prestižním oboru, jakým byla kosmonautika, třeba za dob normalizace? Byl jste třeba sledován StB?
  Byl jsem na několika výsleších StB. Snažili se mě získat. Výsledkem bylo, že mně odebrali pas a, jak jsem se dočetl ve svém spisu, měl jsem být „kádrově řešen“, tzn. vyhozen. Proč se to nestalo, to nevím.

• Na jaká setkání – ať s kosmonauty nebo s jinými lidmi z kosmonautiky – rád vzpomínáte?
  Nejvíc vzpomínám na schůzky s Konstantinem Feoktistovem, šéfprojektantem všech sovětských pilotovaných strojů, kdy jsme otevřeně hovořili o politice – při hlasitě puštěném rádiu, aby rušil případný odposlech. A potom návštěvy u Vitalije Sevasťjanova, kde se scházeli kosmonauti-raketoví inženýři.
• Preferujete více pilotovanou nebo nepilotovanou kosmonautiku?
  Nelze preferovat některou část kosmonautiky. Automaty vždy musí předcházet člověka. Ale o lidech se líp píše – a přes ně se dá ukazovat technika.
• Pojďme více k vašim knihám. Máte na svém kontě slušnou hromádku knih. Kolik jste jich vlastně dohromady napsal?
  Napsal jsem 45 knih, z toho 6 se spoluautory.
• Je nějaká vaše kniha, na kterou skutečně rád vzpomínáte, třeba kvůli okolnostem jejího vzniku nebo protože se jí dostalo vřelého přijetí?
  Nejvíc mi leží na srdci „…a velký skok pro lidstvo!“ (reportáž o Apollu 11), Kolumbové vesmíru a Hledáme kosmické civilizace.
• Jste zvyklý psát jen jednu knihu nebo víc knížek zároveň?
  Často píšu dvě knihy najednou – jedna třeba dozrává. To byl případ Osudových okamžiků XX. století, na kterých jsem dělal 5 let.
• Jste při psaní limitovaný termíny nebo si určujete délku zpracování sám?
  Většinou píšu knihy, aniž bych měl dopředu smlouvu s nakladatelstvím, proto stránky neomezuju.

Děkujeme za rozhovor a přejeme panu Pacnerovi stále svěžího a mladistvého ducha, mnoho inspirace a radosti z práce a života.