Karel Pacner: Šlo mi o příběhy lidí, ne politikum

Karel Pacner v roce 2017 (wikipedia.org)

Zřejmě nejvýznamnější český autor kosmonautické literatury Karel Pacner se vrací ke svému oblíbenému tématu a vydává další dvě knihy: Kosmonauti na pokraji smrti a druhé vydání knihy Tajný závod o Měsíc.

Obálka nového vydání knihy Tajný závod o Měsíc

Tajný závod o Měsíc – tak se jmenuje titull, který původně spatřil světlo světa v roce 1996. Knihu vydalo nakladatelství BOHEMIA. V knize se čtenáři mohli dovědět nové a mimořádně zajímavé poznatky, týkající se závodu o Měsíc – jak probíhal na sovětské straně. Informace, které se podařilo získat z odtajněných archivů, deníkových záznamů i rozhovorů s konstruktéry, vědci a kosmonauty, byly ohromující.Čtenáři se tak dověděli, že i na druhé straně Atlantiku probíhalo velké snažení o dobytí Měsíce, které však skončilo velikým průšvihem. Jeho příčiny Pacner analyzoval právě v této knize.

Doba pokročila, a tak nyní, po více jak 20 letech, dostává český čtenář tuto knihu ve značně přepracované podobě. Kniha je objemnější, obsahuje mnohem více informací, zvláště co se špionáže ze strany CIA týče, věnuje se aktualizovaným výhledům kosmonautiky z perspektivy pozorovatele končícího druhého desetiletí 21. století. Na tuto knihu jsme upozorňovali již v únoru 2017.

Nová kniha Kosmonauti na pokraji smrti

Další kniha, zcela nová, vychází v roce 2018. Jmenuje se Kosmonauti na pokraji smrti a mapuje osudy astronautů a kosmonautů, kteří se při svých výpravách dostali do úzkých a zápasili často o holé přežití. Připomenout si tak můžete jak první let Jurije Gagarina, Johna Glenna a dalších, ale i smrtelné nehody – Sojuzu-1 počínaje a neštěstím raketoplánu Columbia konče. I za touto knihou stojí nakladatelství Albatros, kniha má o něco více stran než předchozí uvedená (přes 430), byť je o poznání tenčí.

Pohled Karla Pacnera

A jaká byla motivace pro druhé vydání Tajného závodu? A jak se vlastně po dobu celého půlstoletí zpracovával materiál pro tuto knihu? Na to jsme se pana ing. Pacnera ptali v rozhovoru, který vám přinášíme.

Kdy ve vás uzrála myšlenka přepracovat původní vydání knihy Tajný závod o Měsíc?

Nad přepracováním Tajného závodu o Měsíc jsem přemýšlel několik let. Prvotním impulsem zřejmě bylo, když jsem začal sbírat podklady pro Kosmické špiony. Uvědomil jsem si, kolik nových informací se pozvolna vynořilo.

Je snazší přepracovávat knihu nebo psát novou?

V tomto případě jsem nechal v původní podobě reportáže o Apollech 11, 13 a 17. Všechno ostatní jsem napsal znovu.

Byl nějaký rozdíl v zajišťování vašeho vstupu na KSC a Bajkonur?

O tom, že chci být na mysu Canaveral a v Houstonu během letu Apolla 11, jsem někdy v lednu-únoru 1969 řekl tiskovému atašé americké ambasády Falkiewicovi. A on to zařídil. O návštěvě Bajkonuru jsem několikrát mluvil s kamarádem Slávou Golovanovem, kosmickým reportérem deníku Komsomolskaja pravda. Na jaře 1989 mi říkal, že to bude brzy možné. A v září jsem tam letěl v první skupině zahraničních novinářů. K mému překvapení tam byla řada kolegů z celé Evropy, které jsem znal z mezinárodního astronautického kongresu v Baku na začátku 70. let.

Jaký zdroj informací je pro vás nejdůležitější?

Měl jsem spoustu zdrojů informací, to nelze vyčíslit.

Odkud získáváte přepisy komunikace s astronauty/kosmonauty?

Přepisy rozhovorů astronautů s řídicím střediskem zpracovávala NASA. Apollo 11 jsem si přivezl z USA, o Apollo 13 a 17 jsem žádal Houston a oni mi je poslali. Zrovna tak komunikaci během letu Sojuz-Apollo.

Píše se vám snadněji o minulosti kosmonautiky, přítomnosti nebo budoucnosti? O které epoše kosmonautiky píšete nejradši?

Upřímně řečeno, přítomností se už do detailu jako dřív nezabývám. Spíše historií a občas i budoucností. Vždyť se kromě toho zabývám ještě historií 20. století a špionáží.

Zaznamenal jste nějakou odezvu na vaše knížky ze strany kosmonautů nebo kosmických agentur?

Nemohu říct.

Pomohla vám vaše literární činnost ve snadnějším přístupu do objektů na kosmodromu?

Když jsem chtěl mluvit s Remkem a Pelčákem, kteří trénovali ve Hvězdném Městečku, zavolal sláva kvůli tomu generála Šatalova, který byl náčelníkem výcvikového střediska. Šatalov odmítl: „My k nim žádné novináře nepouštíme. I když Pacnera znám.“ Sláva namítl: „On jim chce dát své knihy o kosmonautice.“ Šatalov obrátil: „Tak on není jenom novinář, ale také spisovatel. To je něco jiného. Kromě toho ty knihy je mohou povzbudit. Dám rozkaz, aby vás tam pustili.“

K akademiku Gluškovi, hlavnímu konstruktéru motorů, jsem se dostal díky své první knize Na obou březích vesmíru. V jedné kapitole jsem se pokoušel sovětské konstruktéry identifikovat na základě článků o jejich činnosti ve 30. letech a zmínkách v západním tisku. Gluško tu knihu dostal od ředitele jednoho nakladatelství a kapitolu si nechal přeložit. Když Sláva Gluškovi, který byl v té době odtajněn, volal, že s ním chce mluvit jeden český novinář, odmítl. A pak se zeptal, jak se jmenuje. „Pacner? Tak ten ať přijde, ten se nás pokusil odtajnit.“

Kteří jiní (čeští) publicisté kosmonautiky vás nejvíc ovlivnili?

Mým prvním vzorem byl Milan Codr. Ale rychle jsem se musel osamostatnit, protože on jako voják z toho dělal politikum. Mně šlo o příběhy lidí.