Causa OpenCard: Řešení a poučení propříště

Pražská OpenCard – velké přísliby a katastrofa (praha.eu)

OpenCard. Projekt, který měl Pražanům poskytnout kartu, která by sloužila jako univerzální průkazka pro nejrůznější účely – jako „lítačka“ na MHD či členský průkaz do knihovny a muzea. Chystaly se další aplikace rozšiřující možnosti této karty. Projekt však ztroskotal kvůli jedinému problému – špatně nastavené licenční podmínky a z toho plynoucí obrovské, zcela nesmyslné výdaje města.

K problému se vyjádřil Lukáš Jelínek, šéfredaktor openoffice.cz a linuxexpres.cz. Podívejte se, jak se takové problémy a zakázky řeší jinde ve světě a jaké ponaučení by si občané i politici měli z případu vzít. Znovu se ukazuje nesmyslnost uzavřených softwarových licencí.

Veřejností již delší čas, nicméně aktuálně velmi intenzívně hýbe causa pražské karty OpenCard. Jak celý projekt vlastně vznikl?

Šéfredaktor portálů OpenOffice.cz a LinuxEXPRES Lukáš Jelínek (jelinek.name)

Za projektem OpenCard stojí politická reprezentace pod vedením bývalého primátora Pavla Béma. Filosofií projektu bylo zavedení karty, která by sloužila celé řadě různých účelů – počínaje pražskou hromadnou dopravou, přes městskou knihovnu, parkování až po různé slevové programy. Projekt byl zahájen v roce 2006, výrazně nejpoužívanější funkce je ta „dopravní“, která byla spuštěna v roce 2008 a je dnes jedinou možností, jak využívat dlouhodobé nepřenosné časové jízdenky pro pražskou MHD.

Vezměme celou věc z hlediska IT. Jak lze projekt hodnotit po stránce licence?

Při zadávání zakázky si Praha dohodla s dodavatelem velmi nevýhodné podmínky. Přestože byl systém vyvíjen pro potřeby hlavního města, tedy na jeho objednávku, město nedisponuje neomezeným právem dílo užít (jak by vyplývalo z logiky věci a jak ostatně implicitně určuje autorský zákon), nýbrž musí zvlášť platit za licence k softwaru.

Není to rozhodně ojedinělý případ, zrovna v Praze najdeme další případy, kdy do vývoje softwarových řešení směřují v součtu miliardové částky, a přitom město ve vztahu s dodavatelem „tahá za kratší konec“. Vytváří se tak velmi silná závislost na konkrétním dodavateli, ať již byl vybrán v otevřené soutěži či nikoliv.

Pokud si město nebo jiná veřejnoprávní korporace objednává vytvoření softwaru, má si předem vymínit, že obdrží kompletní zdrojové kódy, veškerou potřebnou dokumentaci a samozřejmě neomezenou licenci k tomu všemu. Problém však nastává v okamžiku, kdy je vyvíjena jen část softwaru, zatímco jinou část dodavatel vyvíjí nezávisle a zdrojové kódy k ní neposkytuje.

I tady je ale klíčem požadavek (již ve fázi výběru dodavatele), aby takové komponenty použity nebyly. Může se to samozřejmě promítnout do celkové ceny řešení; na druhou stranu nic nebrání dodavateli v použití vhodných svobodných technologií, které příslušnou funkcionalitu zajistí (a které jsou velmi často k dispozici).

V čem jsou další úskalí uzavřených licencí?

Licenční podmínky bývají často psány velmi složitě a neurčitě. Proto se stává, že nikdo odpovědný pořádně neví, jak se dané dílo smí užívat, co je ještě v pořádku a co už ne. Jako příklad lze uvést německé město Lipsko, které muselo zaplatit velmi vysokou částku za „neoprávněné užívání softwaru“, přestože jeho představitelé pořídili příslušné licence podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Problém může být třeba v určování počtu uživatelů či zařízení, ve vnímání účelu užívání softwaru (např. co je nezisková činnost?) apod. Samostatnou oblastí jsou také změny organizační struktury, kdy se například nějaká činnost úřadu vydělí do příspěvkové organizace, ta se po nějaké době transformuje na obchodní společnost a tak dále – snadno se může stát, že se užívání některého softwaru stane ze dne na den neoprávněné.

Co motivuje odpovědné osoby k tomu, aby uzavírali tak nevýhodné smlouvy?

Důvodů může být celá řada – počínaje neznalostí, přes pohodlnost až po nějakou formu korupce. Mohou se k tomu přidávat i tlaky „shora“, tedy třeba z ministerstva k jeho podřízeným organizacím. Častým důvodem může být obava z vyšších nákladů, pokud by si organizace všechno ošetřila ve svůj prospěch.

Ale reálně je to jinak – největší finanční hrozbou je právě stav, kdy je organizace „v kleštích“, protože musí zajistit funkčnost nějaké agendy či služby, současně ale dodavatel stupňuje své požadavky. Jednou „čelistí“ je hrozba selhání služby, druhou pak vysoké náklady nebo vzhledem k platné legislativě případně i trestní stíhání (aktuálně jsme svědky podávání obžaloby na prakticky kompletní radu hlavního města).

Jaké řešení v této cause považuješ za nejméně bolestivé?

Podle mého názoru by bylo optimální provoz OpenCard co nejrychleji ukončit – u MHD se vrátit k papírovým průkazům a kuponům, v knihovně lze používat knihovní karty (dosud existující paralelně), ostatní využití OpenCard jsou víceméně marginální.

Poté by se dalo začít znovu. Ale ne opakováním celého procesu (byť třeba lépe), nýbrž analýzou toho, jaké jsou vůbec potřeby a jak je nejlépe řešit. Pak by se totiž mohlo ukázat, že městská karta je v podstatě zbytečnost, protože její funkce mohou plnit jiné instrumenty (například platební karty nebo mobilní zařízení).

Namísto nákladného budování celé infrastruktury, výroby a distribuce karet atd. by stačilo městské subjekty zapojit do využití oněch existujících instrumentů. Nicméně si netroufám odhadovat, do jaké míry by to bylo nebo nebylo výhodné. Na to musí dát odpověď právě analýza, která by hodnotila situaci z pohledu aktuální doby a s výhledem do budoucna.

Jaké poučení bychom si z případu měli vzít? Jak by se měly podobné projekty napříště realizovat?

Hlavní poučení by si měli vzít voliči. Právě občané–voliči musí dát politikům jasně najevo, že si „ambiciózní“ monstrprojekty typu OpenCard z principu nepřejí a že dají přednost úsporným a efektivním řešením, která je nebudou nutit se podřizovat nesmyslným podmínkám, jako se tomu stalo v případě OpenCard.

Co se týká vlastních projektů, ať už softwarových nebo jiných podobných, lze se hodně učit ze zkušeností v jiných státech – například Španělsku, Německu, Itálii nebo Francii. Každý projekt by měl mít jako zásadní podmínku nezávislost na dodavateli, k ní se ale přidává i požadavek na snadnou znovupoužitelnost.

Pokud se totiž za veřejné peníze něco vyvine, byla by velká škoda, aby se při obdobné situaci jinde (v jiném městě, v jiné organizaci apod.) musel znovu platit vývoj téhož. Optimální pak je využití svobodné licence, protože se tím jednak znovupoužitelnost podstatně zjednodušuje (odpadají formality), jako vedlejší produkt se ale často podpoří i podnikatelská sféra – a to aniž by to stálo jedinou korunu navíc.

Těmto a podobným tématům se věnujeme v redakci LinuxEXPRES a OpenOffice. Máte-li zájem, přidejte se k nám.

Svobodný software používáme v redakci ExoSpace – podívejte se, jak. Nainstalujte si některý ze svobodných programů a aplikací.